Komorní rodinné drama z pera spisovatelky, která se stala mezinárodní bestselleristkou už před druhou světovou válkou a musela bojovat proti předsudkům spojeným s „ženským psaním“ dávno před Elenou Ferrante
Jedna neděle roku 1950, jedna žena středního věku, jeden sešit v černých deskách: žijeme, jak nejlépe umíme nás to naučili. Ale co když nám to nestačí?
Zakázaný deník nejprve vycházel od prosince 1950 do června 1951 v týdeníku La Settimana Incom illustrata, což ho možná neprávem zaškatulkovalo mezi fejetonové romány. Knižně ho pak vydalo nakladatelství Mondadori roku 1952.
Hlavním tématem deníkového románu je psaní. Psaní jako akt osvobození, sebepoznání, kontemplace i revolty.
Románová protagonistka a vypravěčka Valeria pracuje jako úřednice, má spolehlivého manžela a dvě děti, které se chystají opustit rodné hnízdo. Ocitáme se v Římě roku 1950: čas psaní deníku odpovídá době, kdy text vycházel časopisecky. Zdánlivě banální úvod, v němž jde Valeria manželovi pro cigarety do trafiky, kde si z náhlého popudu koupí „zakázaný“ sešit v černých deskách (zakázaný, protože v neděli se směly prodávat jen tabákové výrobky), odstartuje hrdinčinu cestu k sobě samotné, k reflexi každodenní rutiny a její konfrontaci s vlastními touhami a sny. Valeria nejen že nemá „vlastní pokoj“, řečeno s Virginií Woolf, ale nemá ani kam ukrýt svůj deník a v zaběhnutém rodinném provozu musí složitě krást čas pro sebe a svoje psaní, na němž postupně začne být závislá. Konfrontuje se s tradicionalistickou matkou i pokrokovou dcerou a uvědomuje si, že v životě, k němuž ji vychovali a předurčili, je nešťastná. Není přitom z rodu bovaryovských hrdinek, nechce být obětí literatury, nýbrž – byť si to plně neuvědomuje – autorkou.
Alba de Céspedes
Italská spisovatelka (ale psala i španělsky a francouzsky) Alba Carla Lauritai de Céspedes y Bertini (Řím 1911 – Paříž 1997) byla dcerou kubánského velvyslance v Itálii. Vyrůstala v dobře situované, kosmopolitní, liberální rodině, řada motivů její tvorby spojených s ženskou emancipací či s antifašistickým odbojem je autobiografických. Byla dvakrát vdaná a z obou manželství si odnesla citová zklamání, která zúročila při psaní. V roce 1944 založila Mercurio, první nezávislý časopis po pádu fašistického režimu, do něhož kromě celého spektra italských autorů přispívali i Sartre a Hemingway. Dlouhodobě spolupracovala s týdeníkem Epoca, kde vedla v padesátých letech rubriku „Z jejího pohledu“ a poté „Deník spisovatelky“. Svým literárním i žurnalistickým dílem anticipovala témata, která pak v 60. letech otevřou příslušnice feministického hnutí, sama však až do konce života označení feministka odmítala. Její díla se nyní díky své nadčasovosti znovu těší pozornosti nakladatelů i čtenářů, kteří jsou vesměs překvapeni, s jakou naléhavostí a z jaké blízkosti k nim hlasy jejich vypravěček promlouvají.
První velký úspěch jí přinesl román Nikdo se nevrací (1938, č. 1942), který se ve své době stal bestsellerem (což byl jeden z důvodů odsunout spisovatelku mezi autory čtiva pro paní a dívky) a v roce 1939 získal literární cenu Viareggio, ale Mussolini rozhodnutí komise z politických důvodů anuloval. Od roku 1935 do konce 80. let vydala celkem třináct prozaických textů, dvě básnické sbírky a dvě divadelní hry, často se scenáristicky podílela na filmových a televizních adaptacích svých děl. Za vrchol její tvorby jsou považovány romány Zakázaný deník, Z jejího pohledu a Předtím a potom.
top of page
419,00 KčCena
Product Page: Stores Product Widget
Kontinuita parku
bottom of page